Hovory s duší

BÁSNÍŘKA VYSTRKUJE RŮŽKY...

Ve své první sbírce KŘÍDLA se Radka Váňová představila jako lyrička, která si toto vymezení, nikoliv omezení, uložila sama. Svědčí o tom přiznání právě v básni Křídla: ... to jen my dole svazujeme svá křídla, ze strachu poznat o něco více... nebo ... žádnému z nás nesluší velká slova... Místy je sbírka poznamenána bolestným zážitkem: Nechte mě trpět, začínám snít...Kdyby básnířka zůstala poslušna své, v tomto období silně pociťované predestinace, bylo by to pořád ještě přijatelné, její poetická výpověď byla autonomní a akceptovatelná, prostě ulita lyričky jí seděla... inu jako ulitá. Patrně by svůj výraz obohatila o nové tóny a barvy a prohloubila pohled do sebe – takových příkladů je v české poezii nemálo. Jenže už ve sbírce KŘÍDLA se objevují verše jako: Otevřete oblohu, chci stoupat... nebo Jen nakrátko zdrž se a naber nový dech. Kříž svůj už nemáš na zádech. Co to znamená? Básnířka vystrkuje růžky z dosavadního kruhu vnímání a ohledává nový terén, přitom jej přetavuje v poezii. Svědčí o tom téměř celá její nová sbírka HOVORY S DUŠÍ, kterou jste právě dočetli. Je radost sledovat, s jakou expresí v ní básnířka vyjadřuje svůj vnitřní prožitek a k jak výraznému tvaru dospívá. Např.: Jsi růže v letní bouři / i trny jsou přec úžasné... nebo: Dokud džbán je celý, vodu noste /a život dál o novou šanci proste. Anebo: Chci psát, ze srdce psát... či: Žít s vámi svého žití díl / hrát blues... Ze všech sil... Dají se citovat další příklady toho, jak básnířka vyšla sama ze sebe a otvírá se světu. Do této nové polohy si vzala s sebou příjemně modulovaný a kultivovaný verš. V takto obohaceném výrazu tím vystoupila hezký kousek nad sebe. A tato druhá knížka, která teprve “ dělává “ autora, naznačuje u Radky Váňové i její další cestu.

Ladislav Muška