Křídla

KŘÍDLA aneb o NEZBYTNOSTI POEZIE

Je potěšitelné, když v době, kdy už opadlo poetické ( nebo spíš pseudopoetické ) běsnění devadesátých let, které svou nepřehledností způsobilo, že opadl i zájem čtenářů, objeví se mladá básnířka, která se prostě poezií vyjadřovat musí, protože ji k tomu má její vnitřní ustrojení: Moje duše touží psát / a myšlenky se řinou…
Radka Váňová si nelibuje v experimentech a jinotajích, v útržcích, které si čtenář teprve musí dešifrovat. Její básnická výpověď je otevřená a čistá, její verš přirozený. Není to ani poezie velkých gest, měří svůj obzor sama sebou: Chtěla bych zvolat / za stovky let: „ Lidé, já tu také byla…
Ty dvě ukázky vyznačují póly, mezi kterými se pohybuje básnická představivost ovlivněná výtvarným viděním.
Dokladem toho, že Radka Váňová psát umí, je fakt, že první verzi Křídel si vydala sama pro pár přátel, než došlo k tomuto oficiálnímu vydání. Za zmínku stojí i nápaditá výtvarná podoba jejích básní – cyklus měl výstavu v Děčíně a bude jej možno vidět i v dalších knihovnách v kraji.
Sbírka, kterou jste právě dočetli, se dá krátce charakterizovat jako zpověď slunečné duše.
Zbývá otázka, co dál? Je stará pravda, že spisovatele nebo básníka “dělá“ teprve druhá kniha. Jsou autoři, kteří se vypovědí první a jedinou knížkou. Myslím, že u Radky Váňové, o to není strach. Nápor vnějšího a vnitřního světa se u ní přetransponuje v další svébytnou poezii.

                                                                                                                                                                                          Ladislav Muška